Zaregistrujte sa ešte dnes a využívajte výhody registrovaného užívateľa. Niečo o výhodách tu...

Kluby na stránke dávajú možnosť zdieľať informácie s rôznymi skupinami užívateľov. Do klubov sa presuniete kliknutím tu...

druhý pôeod po prvom cisárskom reze

Dobrý deň, 20mesiacov po mojom prvom pôrode cisárskym rezom sa nám narodí druhé mimi. Chcela by som rodiť... čítaj diskusiu...

Miniblog

Pripravili sme pre vás ďalšie nové rozšírenie - miniblogy. Miniblog si môžete písať zo svojho profile -... čítaj diskusiu...

Zlostiace sa dieťa

Vztekající se dítě

Scény se řvoucím vztekajícím se prckem válejícím se na zemi v nákupním centru jsou pověstné. Nemusí to být ale vždy situace takhle vyhrocená a může to být kdekoli – doma, venku, ve školce, u babičky nebo někde jinde. Stačí, aby dítě ovládl pocit vzteku a bezmocné beznaděje a začne „hystericky“ vyvádět.
Takový projev nelze posuzovat z hlediska oprávněnosti negativní emoce. Nelze rozlišovat, zda se dítě vzteká pro „přijatelný důvod“ nebo pro „nepřijatelný důvod“: to je totiž naše hledisko, pro dítě je předmětný důvod zjevně přijatelný, protože kvůli němu vyvádí.
Podíváme-li se na dítě v takovém záchvatu, nelze si nevšimnout, že dítě moc nevnímá, co se kolem něj děje. Dítě je zcela v moci své emoce, v bludném kruhu, ze kterého neví, jak se dostat ven. Křikem a válením se po zemi vyjadřuje svou frustraci, protože neumí (z jeho pohledu) dělat nic lepšího. Dítě však nemá samo se sebou příliš zkušeností, a v tomto emočním stavu uvázne, nemá totiž vypracovanou techniku, jak z tohoto stavu uniknout. Kdyby mohlo, udělalo by to, protože tento emoční stav je sám o sobě nepříjemný a stresující.

Co s ním

Tváří v tvář děsně trapně vypadající situaci můžeme zvolit z různých postupů.

a. Můžeme mu dát co chce, nebo ho dokonce můžeme uplatit malým dárkem, aby už přestalo vyvádět. Dítě přestane ječet a je klid. Vrhneme několik omluvných pohledů kolemjdoucím, sbalíme prcka s čokoládou nebo autíčkem v ruce a prchneme s pocitem ostudy ze scény.
Takto naučíme dítě velmi účinnou techniku, jak dosáhnout svého. Jmenuje se to vydírání. Dítě pak, nejspíše s úspěchem, bude tuto techniku používat, pokud se mu nepodaří dosáhnout cíle jinými prostředky. S časem to půjde snadněji a rychleji, protože rodič raději zahájí plnění požadavků okamžitě, aby nedošlo k řevu a scénám. Takto si dítě vychová rodiče k obrazu svému. (Až bude velké, bude si takto vychovávat k obrazu svému manžela či manželku, a později i své děti, přátele, šéfa a podřízené, prostě kohokoli, kdo se dá.)

b. Můžeme mu vynadat nebo i dát na zadek nebo pár facek. To sice naplní úlohu šoku, ale dítě je trestáno za to, že něco neumí. Je to jako kdybychom po něm chtěli, aby šlo montovat motory, a trestali je za to, že si s tím neumí poradit.
Dítě bude cítit nepřiměřenost trestu. Nedopustilo se totiž žádného vědomého přestupku. Potřebovalo pomoc, a nejen že ji od nás jako od rodiče od nás nedostalo, ale ještě navrch bylo potrestáno. Dítě je zmatené, protože netuší, co udělalo špatně – do vypjatého stavu se dostalo ani neví jak, a neumí si samo pomoct.

c. Můžeme ho vydírat jestli okamžitě nepřestaneš, zavřu tě tady někam do komory, případně vstaň a přestaň se vztekat nebo odcházím. K frustraci z dané situace přidáme ještě další frustraci – strach z trestu, ponížení, nelásky nebo viny. Přitom tyhle dvě frustrace podle dítěte spolu nijak logicky nesouvisí, co to má společného? proč to mámatáta říká a dělá? co jsem udělalo špatně?
Dítě se propadne do ještě větší propasti a důvěra v rodiče je těžce zkoušena. Může přestat vyvádět, ale z hrůzy, která pak zůstane navždy zasutá ve vztahu mezi dítětem a rodičem.

d. Máme-li dost silné nervy, můžeme zachovat ledový klid a bez dalších poznámek nechat prcka jednoduše vyřvat a vyvztekat. Takové vztekání je energeticky velmi náročné, a i přes vitalitu dětí a silné emoční nabití mu za nějakou chvíli energie jednoduše dojde. Budeme čelit nejrůznějším pohledům a poznámkám okolojdoucích a musíme být dostatečně otrlí.
Poté si odneseme, případně odvlečeme domů vymačkaný štkající pytlík nervů, který bude mít pocit, že se na něj všichni vykašlali, i mámatáta. Je to něco jako kdyby se dítě řízlo do prstu a my bychom jen nečinně čekali, až krev sama přestane téct – vždyť se skoro nic nestalo.
Jenže dítě potřebovalo pomoc a my jsme ji neposkytli, i když jsme stáli hned vedle. Dítě netuší, že jsme neuměli udělat nic lepšího než tam jen pitomě stát a koukat. Je zklamáno neposkytnutím pomoci, protože předtím nám věřilo, že umíme úplně všechno a dokážeme se vyrovnat s jakýmkoli jeho problémem. Takže neumíme, no.

e. Jsme-li dostatečně tvrdé povahy, můžeme použít osvědčený prostředek: mírně, ale citelně pleskneme dítě studeným mokrým ručníkem přes obličej. Jsme-li ještě větší tvrďáci nebo dítě vzteky modrá a jinak je zdravé, můžeme dítě strčit pod STUDENOU sprchu. Bez svlékání, oblečené, tak jak je, i s botičkami, a hned a bez okolků a bez řečí.
Tato metoda způsobí především šok. Dítě se náhle musí zabývat podnětem s mnohem vyšší prioritou než je kousek čokolády: totiž přežití studené sprchy, a tím je takřka okamžitě vyvedeno z bludného kruhu nezvládaných emocí.
Když vidíme, že dítě je z toho venku, IHNED je převlečeme do suchého. Nemusíme mít obavy, že dítě nastydne – jednak je vztekáním pěkně rozehřáté, ale hlavně nastydlo by, pokud bychom je v tom mokrém a studeném nechali!
Dítě převlékáme laskavě a s péčí. Právě absolvovalo drsný zážitek (ne kvůli té studené sprše, ale kvůli emocionálnímu stresu) a potřebuje pocit bezpečí. Nekomentujeme, nevyčítáme. Také se k němu ale nechováme jako k nějakému chudáčkovi a nelitujeme ho. Naše pozice by měla být spíše starší brácha, který našel mladšího brášku poté, co se ztratil v lese a říká jsem rád, že jsi zase zpátky a že jsi v pořádku.

f. Můžeme se s klidem pokusit odvést jeho pozornost, například pojď, půjdeme se podívat na žirafy nebo něco jiného, o čem víme, že dítě určitě zaujme – ale nesmí dostat žádnou odměnu, žádný pamlsek nebo hračku, nebo to, kvůli čemu dítě povyk ztropilo! Mluvíme klidně a nenecháme se vytočit projevy prcka. Když má prcek problém, nemusíme ho mít i my. Možná nám to v dané chvíli bude připadat hrozné, ty nekonečné vteřiny, než se to podaří, ale svět si jistě nebude o nás myslet něco až tak špatného, když bude naše dítě chvíli ječet.
Odvést pozornost se nemusí podařit hned. Dítě je někdy natolik v zajetí svého problému, že to chvíli trvá, než se probouráme k jeho vědomí a začne nás vnímat. Klidně opakujeme výzvu ke změně tématu, můžeme je i měnit a dát dítěti alternativu. Dáme ale najevo, že od něj očekáváme rozhodnutí, jestli se půjdeme podívat na žirafy nebo na lední medvědy. Můžeme ho jemně chytit za ruku (ne násilím, když se bude cukat, zase ruku pustíme) nebo se ho dotýkat (ne hladit), abychom se přes ostatní smysly dostali k tomu, že nás začne vnímat.
Nenadáváme, netrestáme, není za co. Dítě si musí vytvořit techniku zvládání emocí a frustrace a my jsme tu od toho, abychom mu poskytli vedení a podporu. Dítě od nás očekává, že si budeme vědět rady s jeho problémem a že mu podporu poskytneme, protože je milujeme.

Nenecháme dítě o samotě

Ať už se rozhodneme jakkoli, nikdy nenecháváme vztekající se dítě bez dozoru. Může mít nějaký zdravotní problém, může mu zaskočit, může se vzteky pozvracet nebo si může při tom něco udělat. Jako rodiče máme za dítě vždycky odpovědnost, a to i když se válí vzteky po zemi v supermarketu.

Energetická záplava

Počítejme s tím, že takové vztekající se dítě je pěkně nabité emocemi a s mimi spojenou energií. I když se nám podaří dítě úspěšně vyvést ze stresu, budou s ním energie ještě chvíli cloumat, než se zklidní vody. Někdy se však může ukázat, že je potřeba energie vysloveně odvést, vybít.
Můj syn David jako prcek občas dostal takovýhle záchvat vzteku. Jednou se mu to stalo, když mu bylo asi tak 8 let, už si nepamatuji důvod. Když jsem viděla, že není schopen se ovládnout a jak to s ním cloumá, navrhla jsem mu, že si půjdeme zaběhat. Byl tak rozjetý, že kupodivu můj návrh přijal. Okamžitě, tak jak jsme byli, jsme vyběhli z domu s tím, že oběhneme blok. Měl tolik energie, že to hrnul tak, že jsem mu za chvíli ani nestačila. Než jsme oběhli blok, energie došla a vraceli jsme se krokem domů. David se uklidnil, byl v pohodě, a od té doby už nikdy záchvat vzteku neměl.

Pastičky

Vždy je třeba rozlišit, zda dítě má skutečně problém nebo jenom hraje divadýlko. Domnívám se, že rozdíl je v zakončení situace: hraje-li dítě divadýlko, aby něco získalo, pak po získání chtěného je schopno okamžitě scénu ukončit a fungovat normálně, a neměl by nám ujít vítězoslavný pohled. Má-li dítě skutečný problém, pak ještě nějakou chvíli poté, co se mu podaří vyjít ze stresu, škytá a vzdychá, jak se jeho rozjitřené nervíčky pomalu zklidňují.
Důležité je, abychom se nenechali dítětem vydírat tím, že ztropí nám nepříjemnou scénu. Pokud budeme reagovat tak, že mu vyhovíme jenom ať už přestane, naučíme ho, že tento postup je rychlým a účinným způsobem, jak dosáhnout svého. Zpočátku totiž takové dítě má skutečný problém, který se v důsledku příjemné a výnosné odezvy zařadí mezi úspěšné strategie, a teprve pak začíná hrát divadýlko.
Pokud zjistíme, že jde o divadlo, nejlépe je nechat dítě zjistit, že tato strategie nefunguje. Když dítě zjistí, že mu z toho neplyne žádný zisk, přestane tuto metodu používat. Sice to ještě párkrát pro jistotu zkusí, co kdyby se polámaná strategie zase náhodou spravila, ale pak to vzdá.
Pokud se rozhodneme, že vydírání nebude fungovat, musíme takové rozhodnutí dotáhnout do konce, i když je to v danou chvíli nepříjemné, jsme středem nevítané pozornosti, případně nás za tento přístup někdo hubuje, a říkáme si, že jsme udělali blbost. Jestliže si na začátku řekneme, že ne, a v průběhu děni změníme rozhodnutí na ano, naučíme dítě, že bude-li dostatečně vydatně vyvádět, může dosáhnout změny ne na ano, a bude v tom poměrně vytrvalé z důvodu naděje na změnu – vždyť už se to podařilo, tak proč by to nešlo zase.
Ani v případě divadýlka dítěti nenadáváme ani je netrestáme. Spolehneme se na zcela obyčejný zákon příčiny a následku: funguje x nefunguje. Tresty a nadávání jen přilévají oleje do ohně a už vůbec neřeší problém.
I když si myslíme, že dítě dělá scény záměrně, můžeme se k němu chovat klidně, ale zásadně neposkytneme zisk, pro který je scéna sehrávána. I v tomto případě funguje metoda odvedení pozornosti a i v tomto případě nikdy nenecháváme dítě bez dozoru. Můžeme se mýlit v našem posouzení situace a i v tomto případě může mít dítě zdravotní problém.